Sama ve velkém světě - 1. kapitola

11. února 2012 v 14:39 | maky-chan |  Povídky
Už uplynul týden a stále mě ještě nepustili z nemocnice. Byla jsem ráda. Upřímně, nevím, kam bych teď šla. Znakovou řeč ještě opravdu neumím a je hrozné domlouvat se jen s tužkou a papírem.
Otevřela jsem oči. Bylo těžké nemít dva smysly. Když jsem měla zavřené oči a ještě jsem neslyšela, bylo to, jako kdybych už umřela.Vrátila jsem se k předchozí myšlence.
Nevím, kam bych šla, protože rodiče už kdysi dávno ukončili styky s příbuznými, takže jsme já i moje sestřička vyrůstali bez babiček, dědů... Už mi je dvacet. Vím, že bych si měla být schopná najít nějakou práci, ale umím si představit ty reakce, až řeknu, že jsem hluchá. Navíc ještě ani nemam dostudovanou vejšku. Můj tok myšlenek přerušila sestra, která mi přišla dát jídlo. Byla docela hezká. Měla blonďaté vlasy sepnuté v culíku a vypadala tak na třicet. Na talířku mi podala rohlík, u kterého byly dvě marmelády. Už se mi to začalo přejídat, ale ovládla jsem se a usmála se.
"Děkuji, jste moc hodná." Sestra se na mě taky usmála a odešla. Namazala jsem si marmeládu na rohlík.
Když jsem dojedla, vstala jsem. Trochu se mi zatočila hlava. Přichytla jsem se opěrátka postele. Vzala jsem zbytky od snídaně. Došla jsem ke koši a vydala se opačným směrem ke koupelně.
Po dokončení ranní očisty jsem si sedla k nemocničnímu stolku, vzala papíry, které jsem tu našla před třemi dny, tužku, kterou mi půjčila jedna sestra a krelila jsem. Zároveň jsem taky přemýšlela, což bylo to jediné, co jste mohli dělat hluší v nemocniny a bez peněz. Ještě jsem se nedozvěděla, co se podělo s mým majetkem. Protože jsem se nezeptala. Poslední týden jsem se vyrovnávala s tou velkou ztrátou. A tím nemyslím můj sluch. Ale život jde dál a kdybych ho strávila uzamčená do sebe, určitě bych přehlédla spousty možností jak někomu pomoct. Najednou mě přemohly mrákoty a já si radši šla lehnout, abych nezkolabovala, nebo tak něco.

"Spí?"
"Ano, dala jsem jí tam prášky na spaní."
"Skvěle, to jí u nás ještě chvíli udrží. Doktore, řeknete jí, že má nějakou poruchu, něco si vymyslete, já doktor nejsem. Ale.. však vy víte co dělat."

Když jsem se probudila, už byla tma. Asi vážně ještě nejsem zdravá. Byla u mě nějaká sestřička, viděla jsem, že mámm zase jehly v ruce. A to mi je včera vyndali. Asi tu budu muset zůstat déle, nežjsem myslela. Tím lépe pro mě. Sestřička vzala jeden papír ze stolku.
/Tos kreslila ty?/ napsala.
"Ne, to kreslil ten za váma,"odpověděla jsem zcela vážně. "On sem chodí často." sestřička se otočila. Poprvé, za tu dlouhou dobu jsem se usmála. Takový starý trik...
"Nemohla byste mi sem přinést občas nějakou knížku, nebo noviny? Nevím, jak dlouho tu zůstanu a je tu strašná nuda. Už nevím, co dělat..."
/Dobře. Pošlu za vámi doktora, chce si s vámi promluvit. Jen čekal, až se probudíte./
"Děkuji." usmála jsem se.
Ležela jsem v posteli a přehrávala si uplynulý týden. První čtyři dny jsem po večerech hodně brečela. Vlastně jsem brečela skoro pořád, když u mě nikdo nebyl a když jsem věděla, že nikdo nepříjde. Na všechny jsem se usmívala, aby to nevypadalo... nevypadalo. Doktor nepřicházel a mě se chtělo zase spát, což bylo docela divné, protože jsem prospala celý den. Konečně jsem viděla, že se otevřely dveře.
/Dobrý den./
"Spíš večer, ne? Co jste mi chtěl?" zeptala jsem se a usmála se.
/Budete tu muset zůstat možná i déle, než měsíc./
"Páni. Vy na to jdete teda zpříma, že? Můžu se na něco zeptat?"
/ptejte se/
"Co je s majetkem, který jsem měla a který měli rodiče?" To slovo mi stále nešlo přes pusu a myslím, že to bylo znát.
/Samozřejmě je to všechno vaše a peníze byly převedeny na vaší bankovní kartu. Dům zůstal tak, jak byl./
"A kde jsou věci, které jsem měla u sebe při té... nehodě?"
/Bohužel zbyla jen vaše taštička. Ta je v tom zamčeném šuplíku./
"Máte klíč?"
/Jistě, chcete ho podat?/
"Samozřejmě."
"Děkuji."
/Teď vám dám nějaké prášky, ano?/ Kývla jsem a spolkla prášky. Za chvíli jsem usnula.

Otevřel okno. Jestli ho teď někdo chytí bude průšvih. Když už se dostal tak daleko, nesmí to zpackat. Jen doufal, že tvrdě spí. Vzal její taštičku a z nemocniční skříně nějaké oblečení. Vyndal jí jehly z rukou. Oblečení a tašku hodil z okna dolů. Připravoval se na to, že jakmile sundá z jejího prstu 'kolíček', hned ssem někdo přispěchá. To už musí být pryč. Nadechl se, sundal 'Kolíček', jednou rukou jí vzal a vylezl z okna na žebřík. Z pokoje se ozvalo táhlé pííííp. Teď jde o čas.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kasumi Kasumi | Web | 11. února 2012 v 16:31 | Reagovat

***.*** *žere tu povídku*
Mám pár teroií, co se stane, ale radši si počkám :D ^^

2 maky21 maky21 | Web | 11. února 2012 v 16:45 | Reagovat

[1]: :D není zas tak dobrá :D
Říkej, protože já to ještě sama nevim :D (mam jen takou mlhavou představu :D)

3 Kasumi Kasumi | Web | 11. února 2012 v 17:47 | Reagovat

[2]: Je ^^
Néééé :DDD

4 maky21 maky21 | Web | 11. února 2012 v 17:59 | Reagovat

[3]: není!
Jo. Řekneš mi všechno :D

5 Kasumi Kasumi | Web | 11. února 2012 v 18:02 | Reagovat

[4]: V žádném případě! ¬.¬

6 Jane Jane | Web | 11. února 2012 v 20:08 | Reagovat

Kari, všechno řekneš! ... Jo Maky.
Je to Coool :D je to fakt boží. Moc Moc Moc... piš piš ... nedočítej ten komentář, už bys mohla mít napsanou jednu větu ... TAK PIŠŠŠŠŠ!!! :D
Jane hrabe xD

7 maky21 maky21 | Web | 12. února 2012 v 10:03 | Reagovat

[6]: Jo, všechno řekne :D
Dík :) Dočtu ho, protože dneska nemám náladu na psamí ;) zdál se mi takej hezkej sen (pak řeknu :D)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama