Dopis. Já mému budoucímu já.

29. března 2012 v 18:35 | maky-chan
Tohle je ten nejdebilnější článek, co jsem kdy napsala. Chtěla jsem toho napsat tisíckrát víc, ale už takhle je to moc dlouhý. Takže, jestli si nechcete poškodit zdraví, nečíst. Potřebovala jsem se jen jakýmsi chybým způsobem vypsat. :)



Zvoní na poledne a malou porodnicí se rozlehne křik právě narozeného dítěte. Jsi to ty. Narodila ses na první letní den, kdy byla bouřka. To by ti mohlo přisuzovat bouřlivou povahu. Pokud nebudeš naprosto klidná. Vždycky na tvé narozeniny bude bouřka, nebo bude alespoň pršet. Tak si to budeš pamatovat. Ale vadit ti to nebude, ty máš přeci bouřku ráda. Bude to den, kdy se změní číslo tvého věku.
Pomalu budeš stárnout, ale když se pak ohlédneš dozadu, příjde ti to, jako kdyby to byla jen chvilka, co sis hrála s panenkami. Vždycky sis hrála jako hodné a poslušné dítě. Nechtělas, aby na tebe byla maminka rozlobená. Nechtělas, aby se ti ostatní děti smály, i když to dělaly dost často. A už i v tom útlém věku, kdy jsi poprvé nastoupila do školky jsi nechtěla mít nepřátele. A přeci jsi jich měla hodně. Dívky v tvém věku tě neměly rády pro tvou dobrostrdečnou povahu, žes udělala hned všechno, co po tobě chtěly. Tys to ale nechápala. A nikdy jsi neměla skutečně opravdové kamarádky. Styděla ses a bála ses. Každý měl nejlepšího kamaráda. Jen ty ne. Protože všichni už měli nejlepšího kamaráda a tys jim nechtěla dělat třetí kolo u dvojkolky. Pak už by to nebyla dvojkolka. Možná proto byla tvojí nejlepší kamarádkou prababička. Ta, s kterou jsi žila v jednom domě společně s rodiči. Ta na tebe nikdy nekřičela. Nechala tě vyplakat se na jejím rameni a nenadávala, že ho má mokré. Ty ses ale bála brečet. Bála ses, že když budeš brečet, maminka na tebe bude křičet a tatínek si z tebe bude utahovat. Proto jsi byla ráda prababičkou. Ty byla jediná z dospělých, které neplynul čas tak hekticky. Vždycky si na tebe čas našla.
Pak, těsně před tím, než jsi šla do školy, mohlo ti být tak pět, prababička odjela do Brna na operaci srdce. Bylo to strašně daleko a tys jí nemohla navštívit. Nevědělas, co s ní je. Dospělí ti nic neřekli, protože tu bylo velké riziko, že babičku uspí a ta zůstane spát navždy. Celý den jsi seděla u jejích dveří a plakala. Přišla maminka a něco ti říkala. Tys jí neposlouchala, chtěla jsi jen babičku. Maminka na tebe začala řvát a plácla tě přes pusu. Nemohla pochopit, že ti bbička tolik chybí. Dny plynuly a tay smutek z babiččina odchodu držela v sobě, abys nedostala vyhubováno.
Jednoho dne se babička vrátila. Živá a zdravá. Brečela jsi, pro tentokráte štěstím a slibovala jsi, že už nikdy nebudeš zlobit. Toho dne jsi udělala ještě jedno další rozhodnutí. "Chci mít dlouhé vlasy," řekla jsi mamince. Ta ti je totiž vždycky stříhala na krátko, vypadalas jako kluk. A to se ti nelíbilo. Bylo to první rozhodnutí, které jsi udělala dobrovolně.
Byly prázdniny, ty před tím, než jsi poprvé šla do školy. To jste se stěhovali pryč od babičky, aby jsi to měla blíž ke škole a mohla jsi chodit pěšky. V novém bytě se ti líbilo, bylo to něco jiného, ale chyběla ti tam babička. Co se dalo dělat...
Pak pro tebe nastaly chvíle šťastné i smutné. Ve škole sis našla kamarádky, ale kamarádila ses s celou třídou, možná proto sis nemohla vybrat jen jednu, tu nejlepší. Navíc všichni už nejlepšího kamaráda měli. Nikohos ve své třídě neznala, ale velice rychle ses skamarádila... ostatní se spíš přátelili s tebou, než ty s nimi. K Vánocům jsi dostala pejska, ale umřel ti křeček. Pak jsi také dostala nové koťátko. Ty tři před ním ti někdo otrávil. Byla jsi z toho velice smutná. Koťátku jsi dala jméno Kokeš.
Už od první třídy jsi chodila do hodně kroužků. Do tanečků, na výtvarku, na klavír a na flétnu, na sbor...
Když jsi zkončila čtvrtou třídu, nejvyšší, která na té škole byla, rodiče tě poslaly do další školy, která byla tvému domovu nejblíž. Tam jsi to měla s kamarády ještě těžší.. Pro změnuu se teď s tebou nikdo moc nebavil, tak ses bavila s knížkama. Četla jsi strašně rychle a knížky sis doslova zamilovala. Nechápalas, jak někdo nemůže číst. Ale taky jsi znala počítač jen od vidění. Prvního března se ti narodil bráška.
Do šesté třídy jsi nastoupila na Gymnázium. Bylo to dobré rozhodnutí, šla tam i tvoje kamarádka, kterou jsi považovala za nejlepší. Věci stále zůstávaly při starém, dál jsi jezdila za svou babičkou... Žádné pohromy se nestávaly, cítilas, že ti škola jde a kamarádku jsi nejlepší měla. Jenže díky tomu, že se každý člověk mění a že se mění opravdu hodně, se tvoje nejlepší kamarádka začala bavit i s ostatními. A víc než s tebou. Už jsi jí přestala mít za nejlepší kamarádku a kamarádila ses s lidmi, kterří tě doprovázeli od první třídy. Takže ses kamarádila jen s jednou holkou a s druhou, která se na tu první upla, protože tu nikoho jiného neznala. Díky nim jsi napsala svou první povídku a začala jsi kreslit víc, než doposud.
Stalo se toho hodně, teď už jsi v tercii a brzy ti bude čtrnáct. Máš spousty kamarádek, ale ještě pořád nemáš tu nejlepší... a někdy si připadáš, jako by ti bylo pořád pět. Mnoho věcí jsi už poznala, ale ještě víc na tebe v budoucnu čeká. Možná nepůjdeš do kvinty, ale přestoupíš na nějakou jinou střední, jak si to přeješ teď. Nevíš ještě, jaké chceš dělat povolání a doufáš, že to za tebe vybere osud. Bohužel, asi nevybere. Nepatříš mezi ty nejhezčí, ale doufáš, že nepatříš ani mezi ty nejošklivější. I když cítíš, že to tak asi bude. Nemaluješ se, jen občas a to k tomu hodně přispívá. Taky tvá povaha se moc nezměnila, jsi hloupá.

Tohle je dopis pro mé budoucí já, kterým budu v příštím životě. I když vím, že asi ne, doufám, že si to přečte. A že pochopí... takže, milé drahé já, nebuď tak hloupé, jako jsem teď. A prosím, jestli budeš mít klučičí tělo, nebuď bezohledné k dívkám a všímej si jejich citů. Někdy docela bolí být přehlížena. Měj se pěkně, zdraví tě mé nynější já, maky-chan :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Lorian Lorian | Web | 29. března 2012 v 19:55 | Reagovat

pěkný xD

2 Misaki Misaki | Web | 29. března 2012 v 20:32 | Reagovat

EEe. :'( To je krááásný. *.* A smutný zároveň. Nechápu jak to, že máme tak podobný život.

3 maky-chan maky-chan | Web | 29. března 2012 v 21:46 | Reagovat

[1]: Děkuji :)

[2]: Proč ten smutnej smajlík? :) Děkuji. Ani ne, je to jenm o zvyknutí si :) já taky ne. Lituji tvůj podobný život :D

4 Vekitty Vekitty | Web | 30. března 2012 v 7:30 | Reagovat

Ahoj, je to krásný článek. Řekla jsi nám něco osobě, ale zároveň to byl takový příběh... =) I když trošičku smutný ='( . Děkuji za komentování článku o mě =) =3. Jsem ráda, že se to ocení, protože to mělo pomalu stejně slov, jako povídka, i když ty mé mívají většinou ještě jednou tolik =). Zdá se mi, že jsi moc fajn a také budu na Tvůj blog zavítávat ;). Měj se =)

5 maky-chan maky-chan | Web | 30. března 2012 v 15:13 | Reagovat

[4]: Děkuji mnohokrát. :) Smutný? Asi se mi ani nezdá.. i když.. možná jsem si zvykla :D
Děkuji, ty se měj taky :)

6 Hachiko Hachiko | Web | 30. března 2012 v 15:52 | Reagovat

Minna! :D By mě zajímalo jak si mě představuješ - mohla by si mi to prosím napsat na náš blog? Dost by mě to zajímalo. :D Protože dneska když jsem přišla s navlněnýma vlasama mi jeden spolužák řek, že vypadám jako kluk xD. A pěkný článek ^^

7 Misaki Misaki | Web | 30. března 2012 v 15:58 | Reagovat

Protože je to dobrý. :D Ale jo. :D To já spíš lituju tebe. :D

8 maky-chan maky-chan | Web | 30. března 2012 v 17:02 | Reagovat

[7]: ahá :D mě nelituj :D mě nikdo nelituje :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama