Badinerie XIV.

27. května 2012 v 22:42 | Vysmátá |  Povídky
"Ano, už jsem oblečená," odpověděla a otevřela dveře. "Lituju ženy, že něco takového musí nosit celý život. Kdybych nevěděla, že za párdní už budu zase nosit normální oblečení, asi bych se zcvokla."
Jonathan se usmál. "To, co ty považuješ za normální, jiní lidé považují za absurdní. A navíc ti ty šaty sluší. Ale musíme něco udělat s těma dvojbarevnýma očima, každý by hned poznal, že jsi to ty."
"Takže mě vezmeš někam pryč z tohohle nudného baráku, kde se musím schovávat i před některým služebnictvem?" řekla s nadějí.
"No jistě, na co bych ti dával ty šaty?" Řekl jsi, že mi sluší. Třeba proto. Geraldina nechápala, kdy se její city k Jonathanovi změnily. Už k němu necítila nenávist, jako ke všem psům krále. Cítia k němu něco jako... přátelství.
"Nevím," řekla a nazula si boty na, na její poměry, vysokém podpatku. "Ty boty jsou strašný. Nemůžu chodit bosa? A nemůžu si pod sukni vzít něco normálnějsího, než je toto?" vyhrnula sukni a odkryla tak Jonathanovi pohled na bílé punčocháče.
"Dej tu sukni dolů,"začervenal se Jonathan a odvrátil pohled.
"Proč? Není to něco, jako mít kalhoty? Vždyť mi ani nejsou vidět nohy, bože!" řekla Geraldina a spustila sukni.
"Ono je něco jiného mít kalhoty a mít punčochy, víš?" řekl Jonathan a zase měl pocit, že mu Geraldina něco tají.
"Tak jaka je teda ta velledůležitá práce, jež mi svěříš?"převedla řeč jinam. "Nenapadlo tě, že můžu utéct?"
"Myslím, že kdybys utekla, našel bych si tě." sdělil jí Jonathan. "Mám svoje prostředky. A k tomu úkolu: Mohla by ses, prosímtě, zavěsit na jednoho gentlemana a někde v tichosti ho zabít? Nedělá mi dobré jméno."
"S radostí," řekla Geraldina a oči jí zasvítily. "Když to bude jen tohle... Nemáš víc podrobností?"
"Půjdeme spolu na takový večírek." Geraldina sjela Jonathana pohledem. "Bude tam sice víc lidí," pokračoval Jonathan a zlý pohled ignoroval. "Ale ty se pověsíš jen na jednoho, pokud možno s ním pokonverzuješ, někam ho zavedeš a zabiješ. Samozřejmě tak, aby tě někdo neviděl a neslyšel."
"Skvěle. Bylo by blbé si vzít na jedno oko pásku?"
"Mám něco lepšího," řekl Jonathan a podal Geraldině malou krabičku. "To jsou čočky. Přivezl mi je přítel z Ledového království, je to nejnovější fígl. Nasadíš si je do očí a budou mít obě stejnou, přirozenou barvu." Mezi tím, co to říkal,už Geraldina rozbalila krabičku a zkoušela si čočky nasadit.
"Malinko zkreslují pohled," řekla. "Věci se zdají o trochu menší a ve větší dálce. Budu si na ně muset zvyknout."
"Počítal jsem s tím, proto jsem ti to řekl tak brzy. Pojedeme po obědě, tak se na to připrav. Potřebuju si něco zařídit, tak zatím," řekl a nechal Geraldinu v jejím pokoji. Ta po něm začala chodit, aby si zvykla na svůj vylepšovák. Taky se podívala do zrcadla. Když měla obě oči zelené, docela jí to slušelo. A vypadala normálně. Ale pokud se podívala podrobněji, oko, které bylo světle modré, bylo s čočkou světlejšínežž to, které bylo původně zelené. Co se dá dělat, snad si toho nikdo nevšimne.
Sedla si na postel. A přemýšlela. Potřebovala nějak zhodnotit tuhle její matoucí pozici, tady. Potřebovala vědět, co dál. Potřebovala se ujistit v tom, že jde pořád za svým cílem. Pořád.
S Jonathanem jsem odešla do jeho sídla před týdnem a dnem. Sídlo leží nedako města Cellesty a ze dvou stran je ohraničeno lesem. Z třetí teče řeka a ve předu je cesta. Služebnictvo přijalo Geraldinu mile, jen některým se ani neukazovala, prý by to roznesli. Jonathan chová psa. Je v domě sám se služebnictvem, manželku nemá. Je tu velká knihovna. Vlastně celý dům je velký, takže velká knihovna zas tak moc nepřekvapí. K domu patří i stáj se dvěmakoňmi a příbytek pro služebnictvo. Geraldina zprvu nechápala, jak může mít jeden muž pro sebe tak velký dům, ale Jonathan jí vysvětlil, že sem tak jednou do dvou měsíců vždy přijede celá rodina a to se potom cení každý pokoj. Za ten týden, co tu byla, jí stihl Jonathan naučit šachy a včera ho dokonce porazila. Měla z toho velice uspokojující pocit. Musí si s ním ještě někdy zahrát. Noha se jí hojila skoro zázračným tempem a ona usoudila, že ještě tak dva, tři dny a zmizí. Moc se jí ale nechtělo. Snadno si zvykla na pohodlí, jež skýtal tanhle dům. Zlé. Aspoň, že jí dal Jonathan příležitost někohozabít. Už se těšila.
"Oběd!" Geraldina zaslechla služebnou, jak bouchá palicí do gongu a vydala se ke stolu. Už brzy.



Ták a zase to mámna chvíli z krku:3. Baví mě psát, ale musím se k tomu dokopávat, protože si vždycky najdu jinačí, důležitější činnost. Třeba teď musím hrát na klavír, protože je šestýho koncert. Né, že bych na něj chtěla -.- :D Ale jeto příjemné, sedět před nepřejícím publikem, které čeká na to, až seknete chybu :D. Já jim tam ty chyby dávám zcela záměrně, neboť chci, aby měli radost. A aby mě učitelé moc nevychvalovali :D.

Tak zatím.
maky-chan
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Misaki Misaki | Web | 4. června 2012 v 15:09 | Reagovat

Hohohó. :D Kdo bude, ten koho má zabít? :D

2 maky-chan maky-chan | Web | 4. června 2012 v 16:52 | Reagovat

[1]: Neprozradim :P /já to ještě taky nevim :D/

3 Dínuš Dínuš | 26. června 2012 v 14:37 | Reagovat

Nějak se to zmrazilo!? :p
Snad se jim do cesty nedostalo něco neočekávanýho! ;)

4 maky-chan maky-chan | Web | 28. června 2012 v 15:32 | Reagovat

[3]: Zmrazilo, opustil mě Múzák :D

5 Dínuš Dínuš | 3. července 2012 v 14:20 | Reagovat

To je ale mrcha, teda mrchák! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama